47 - Doubravka

 

 

 

Evropsky významná lokalita a přírodní památka Doubravka zahrnuje vrchol, svahy i úpatí Doubravské hory, nápadné dominanty na východním okraji Teplic v severních Čechách, celková plocha lokality zabírá 42.7413 ha v nadmořské výšce 273 - 308 m n. m. Na lokalitě přežívá celá řada vzácných druhů brouků vázaných na staré dřevo a dutiny stromů, včetně evropsky významného druhu páchník hnědý (Osmoderma barnabita). Území je rovněž známé výskytem velkého množství vzácných druhů hub.

 

Geomorfologicky náleží lokalita do celku České středohoří, podcelku Milešovské středohoří a okrsku Teplické středohoří. Doubravská hora tvoří jeden z posledních výběžků Českého středohoří na jeho severozápadním okraji. Jedná se o znělcový vrch vulkanického původu. Na západním úpatí vrchu vystupují podložní vápnité slínovce tz. teplického souvrství. Vyvinuly se zde modální a litické kambizemě s litickými rankery, místy velmi mělké litozemě.

 

Výrazná hora se strmými svahy byla využita ke stavbě hradu, který v r. 1483 dokončil vnuk husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic Jan Ilburk. V polovině 16. století Volf z Vřesovic založil pod hradem oboru obehnanou zdí. Za třicetileté války vzniklo pod Doubravkou velké vojenské ležení, odkud vojáci pustošili široké okolí. Již v roce 1791 byl kopec zpřístupněn veřejnosti. V r. 1884 nechal provést Edmund Clary-Aldringen na zřícenině hradu úpravy a zřídil zde výletní restauraci. Věž sloužila jako rozhledna, restaurace v r. 1896 vyhořela.

 

V současnosti je vrch Doubravka z velké části zarostlý lesem, který slouží jako příměstský lesopark. Vegetaci tvoří - mimo bezprostřední okolí hradu a osluněné skalní výchozy a sutě - především řídké suchomilné doubravy a řídké dubohabřiny s lípou a javorem. Na výchozech znělce se nachází vegetace skalních trávníků, která je nejlépe vyvinuta na malých teráskách s mělkým poměrně úživným substrátem. Zčásti jsou plochy mezi menšími skalními výchozy zarostlé lesem, dominuje zde dub zimní (Quercus petrarea), borovice lesní (Pinus silvestris), bříza bělokorá (Betula pendula), místy se vyskytuje jeřáb muk (Sorbus aria). V řídkých suchomilných doubravách na jižním skalnatém svahu a v navazující doubravě je soustředěn rovněž výskyt vzácnějších druhů rostlin, včetně chráněné bělozářky liliovité (Anthericum liliago). Severní a východní úbočí vrchu jsou porostlá dubohabřinami a suťovými lesy, severní svah květnatou bučinou. Lesní porosty mají rozličnou povahu, od vyhraněných dubohabřin s vysokým zastoupením habru až po porosty ovlivněné náletem dalších dřevin v okolí cest a kulturní výsadby. Uplatňují se zde duby, lípy, javory, jasan, habr či jilm habrolistý, modřín opadavý nebo borovice lesní, ale i nepůvodní druhy jako dub červený, kaštanovník setý nebo jírovec maďal Pestrá skladba dřevin a věková různorodost porostů vytvářejí příhodné podmínky pro růst mykorrhizních (tj. žijících ve spojení s dřevinami) i saprofytických (hniložijných) druhů hub i bohaté fauny dřevního hmyzu.

 

Z hlediska výskytu vzácných druhů hub patří Doubravská hora k nejvýznamnějším lokalitám v severních Čechách. Roste zde kriticky ohrožený druh šťavnatka dvoubarvá (Hygrophorus persoonii) a zejména hřib Markův (Xerocomellus marekii), který byl z této lokality popsán a dosud je znám pouze z několika ojedinělých lokalit v České republice a Maďarsku. Z dalších vzácných druhů lze nalézt například muchomůrku šupinatou (Amanita ceciliae), muchomůrku drsnou (Amanita franchetii), hřib rubínový (Rubinoboletus rubinus), hřib plavý (Hemileccinum impolitum), holubinku hájovou (Russula decipiens) nebo psivku obecnou (Mutinus caninus).

 

Lokalita má mimořádný význam rovněž pro ohrožené druhy brouků, kteří se vyvíjejí ve starém a mrtvém dřevě listnatých stromů. Vlastním důvodem pro její zařazení mezi evropsky významné lokality byl především výskyt ohroženého evropsky významného druhu páchníka hnědého (Osmoderma barnabita). Jedná se o saproxylického (tj. na mrtvém dřevu žijícího) brouka, který žije skrytě ve stromových dutinách listnatých dřevin, chráněných před deštěm. Preferuje osluněné stromy, proto je často nalézán v alejích, parcích nebo na soliterně stojících stromech. Larvy prodělávají 3-4letý vývoj v trouchnivém dřevu (výhradně v tzv. červeném trouchu). Dospělé brouky je možno pozorovat v období od května do září. V jedné dutině se vyvíjí maximálně okolo 15 jedinců, přičemž dutinu opouští jen necelá desetina dospělých brouků, kteří navíc létají jen na krátké vzdálenosti. Dospělci vydávají charakteristický zápach připomínající vůni staré vydělávané kůže (juchty).Vzhledem ke specifickému způsobu života páchníka hnědého je třeba na místech jeho výskytu zachovat stojící dutinové i mrtvé stromy a udržet v okolí přirozenou věkovou strukturu dřevinné vegetace, aby brouk mohl při rozpadu dutin průběžně osídlovat další stromy. Při odstraňování dutinových stromů a větví z bezpečnostních důvodů je pak žádoucí, aby skácené stromy s osídlenými dutinami byly ponechány alespoň jednu sezónu nedaleko místa výskytu, popř. na jiných blízkých vhodných místech, aby dospělci mohli přesídlit do náhradní dutiny.

 

Z dalších vzácných a ohrožených druhů brouků vázaných na dřevo je možné na území přírodní památky zastihnout zejména mnoho druhů kovaříků (Elateridae - například kriticky ohrožený druh Ischnodes sanguinicollis nebo vzácné druhy z rodů Cardiophorus, Melanotus, Ampedus aj.), kriticky ohroženého potemníka Tenebrio opacus, krasce třešňového (Anthaxia candens) a další.

 

  • baňka velkokališná (Sarcophaera coronari)
  • hřib nachový (Boletus rhodopurpereus)
 
 

Nepoužívejte tyto fotografie bez souhlasu autora. Více informací ZDE.